Zbraně nejmocnějších - Hodně štěstí

Kapitola 55. - Hodně štěstí



Řádně sevřel víčka a polkl pálivou tekutinu, která mu protáhla celou cestu až do žaludku.

Když se vyřítil z kabinetu profesorky Obrany měl v hlavě takový zmatek, že ani nevěděl, kam běží… nebo, co chce dělat. Potřeboval se vzpamatovat a na to měl jeden vynikající způsob.

„Áááá…,“ vydechl spokojeně a nalil si ještě jednu skleničku. Dobby se sice pořádně zdráhal, že to je proti školnímu řádu, že to má zakázané, že ho vyhodí a kdesi cosi, ale nakonec ho přeci jen uprosil, aby mu někde v kuchyni sehnal alespoň trošku nějakého alkoholu na uklidnění.

Tekutina v lahvi, měla zvláštní příchuť a alkohol z ní čišel na sto honů. Harry vyprázdnil druhou skleničku a začal pochodovat po místnosti, která tentokrát byla vybavena jen krbem a pohodlným křeslem.

„Fajn, tak si to probereme. Co jsme se dneska dozvěděli?“

Není to už magoření, oslovovat se MY?

„Takže… uf… všechno bude v pohodě, jen to musím trochu rozchodit. Záležitost č. 1. Jean a Snape jsou sourozenci. Fajn… to ještě rozchodím. Rozchodil jsem domnělé manžele, rozchodím i bratříčka se sestřičkou,“ řekl si a otočil se k pochodu na druhou stranu, „jsou sourozenci přes otce, který měl dvě děti v jednu dobu… každý s jinou ženou… a je to otec, kterého Jean potom surově zavraždila, protože jí nejspíš lezl na nervy… tak tohle už nerozchodím,“ nalil si dalšího panáka a kopl ho do sebe.

„Jedeme dál. Jean mi přiznala, že je Smrtijedka. Sakra… to je trochu velký sousto.“

Další sklenička v mžiku zmizela v jeho zažívacím traktu.

„Fajn… teď se přidala k Voldemortovi z pomsty, ale předtím se jím chtěla stát, protože… protože… protože ji všude jinde odmítli, protože… protože neměla dodělanou školu, protože… ji vyloučili, protože… zabila někoho, kdo vlastně ještě vůbec nebyl.

Bod č.3. Snape byl ženatej… Fajn, to ještě jakž takž rozkejchám… Tu holku, která byla STARŠÍ… a asi nosila černý brejle a bílou hůlku… zbouchnul ještě na škole… pak se s ní oženil a měl DVOJČATA… teda nejdřív měl dvojčata a potom se oženil… jenže ženu i prťata mu Voldemort mírně rozkuchal, aby dostal nějaký informace. Jenže Snape to nerozchodil, a tak se chtěl zabít, jenže protože ho Jean špehovala, tak se stal záchranářem… moment, to je blbost,“ zarazil se a svraštil obočí. Alkohol mu pomalu ale jistě začínal lést na mozek. „Co to plácám? Obráceně, protože ho Jean zachránila, tak se stal špehem. Sakra, toho chce panáka.“

Chtěl si nalít plnou skleničku, ale měl už tak rozostřený zrak, že si místo toho polil ruku. „Sakra!“

Zvuk tříštícího se skla naplnil celou místnost, jak mrštil skleničkou proti zdi, a vyřešil to prostě a jednoduše - pil z lahve.

„Fajn… a dál… co máme dál? Jo… vona mi taky řekla, že kdyby Voldemort nebyl padlej na kebuli… že by jí vůbec nevadilo, mi vodkrouhnout rodiče.“ Na chvíli se zarazil, opřel se o opěrku křesla a mírně se pohupoval dopředu a dozadu. „No co? Tak bych teďka místo Petříčka nenáviděl ji. Třeba kdyby byla Strážcem tajemství… tak by třeba Sírius ani nešel do vězení. Třeba by ho vůbec nezatkli, co ty na to?“ otočil se směrem ke křeslu a pokoušel se na něj zaostřit.

„Taky ňa to němáš čo říčt? Se ti nedivim…Já bych taky radši mlčel. A vlastně i musím, protože… poď sem,“ lákal křeslo ukazováčkem k sobě, ale to se tvrdohlavě ani nehnulo, „no, dobže, když seš tak línej, tak já pudu k tobě, jo?“ doplížil se k němu a přitiskl se těsně k opěradlu. „Já ti něco žeknu, jo? Jedno tajemství, ale nesmíš to nikde vykecat, jasný? Jasný? Řekni, že jasný!“ Odpovědi se bohužel nedočkal. „No, dobře, tak to nežíkej, ale já ti to stejně žeknu,“ naklonil se blíž a vzal křeslo kolem „ramen“.

„Víš, kdybych já někomu řek to, co sem ti tu řek, tak mi to kouzlo… čo? Čo mi vlastně udělá? Já vlastně ani nevím… ale určitě něco hezkýho… to určitě… Tčeba by se mi pak všechno přestalo tak klásně hóóupat… Houpy…houpy… kočka snědla króóupy… jééé… to se mi líbí. Tos mi neřek, že tu máš houpací koberec,“ křikl ještě na svého přítele Křeslo a snažil se jít po čáře na koberci, která se mu „mírně“ vlnila.

„Pravá…levá… pravá… sakra, co je po pravý? No to je jedno… a ještě jeden krok… áááá…“ Poslední „zhoupnutí“ koberce Harry nezvládl a svezl se k zemi, kde se na sebe vylil trochu obsahu z lahve.

„Sakra, vono z toho něco teče? Co to asi je? Vypadá to jako voda, nevoní to jako voda a nechutná to jako voda. To asi nebude voda… Co mi to ten trpajzlík dal?“ svezl se na zem a začal se chechtat na celou místnost. „Hele, kámo,“ s dávkou námahy se mu podařilo vyškrábat se na nohy a doplížil se ke křeslu, „koštni to!“ přiložil křeslu flašku k „ústům“ a obrátil láhev dnem vzhůru.

„Co děláš?!“ obořil se na něj, když skoro všechen zbytek stekl dolů, „když nechceš pít, tak to snad žeknu a ně, že… že to všechno vyplivneš. Sobče… už ti nedám ani…ani kapišku.“
Lehl si na zem a pomalu do sebe lil zbytek lihoviny.

„Ha-ha.ha… jééé… já vidím hvězdičky… a mráčky… a kytičky…,“ žvatlal si pro sebe a pozoroval pohybující se strop, zatímco prázdná flaška se odkutálela do rohu místnosti. „A svět se točí a točí a točí… a hvězdičky se taky točej… a kamarád se taky točí… a Srabusek se taky točí… a Voldík se taky bude točit… a Harry se taky točí… a já se budu taky točit… chrrrrrr….“



„Harry! Harry! Jsi v pořádku?“ nedlouho potom, co usnul ho ze spaní vytrhl starostlivý hlas a silné třesení. „Harry!“

„Jééé, ahoj Mionko!“ objal svou kamarádku, která se nad ním skláněla, když ležel na zemi a strhl jí k sobě.

„Harry, co blbneš!“

„Já tě tak rád vidím! Dej mi pusinku!

„Pusť mě!“

„Až mi dáš pusinku. Nedáš? Tak ti jí dám já.“ A vlepil jí pořádnou dlouhou pusu. „Chceš ještě jednu…?“

„Harry, pusť mě! Pusť mě!“ vřeštěla dívka a začala sebou zmítat. „Pusť…“

„Pusť ji!“ vřítil se k nim Ron a vytrhl mu ji ze sevření.

„Poškej, čo mi ji bereš? Já ti taky neberu hračky. Tahle je moje…,“ natahoval se k nim, ale marně.

„Dobrý Hermi?“ strachoval se Ron, když se mu v náruči úplně třásla. „Co mu je?“

„Je ožralej,“ řekla napůl s nechutí, napůl se zděšením.

„Ožralej? Kde k tomu přišel?“

„To nevím, ale táhne to z něj jak z lihovaru. Je úplně mimo.“

„No tak… zrzoune, puč mi ji taky na chvíli. Ty ji máš pořád… Já chci mít taky na chvíli takovouhle pěknou kostičku. No tak, jen dva prstíčky ohřeju a hned zase půjdu,“ křikl na ně zespodu Harry a zatahal Rona za hábit. „No tak, nebuď labuť.“

„Tak ten je fakt sjetej,“ konstatoval Ron.

„Vůbec neví, co říká,“ zavrtěla dívka hlavou a oba pozorovali svého kamaráda, který se válel na zemi a něčemu se nepříčetně chechtal. Ron si náhle všiml lahve povalující se v rohu a tak jí rychle zvedl a přičichl k ní.

„Tak tohle nebude nealko,“ zkřivil tvář, když mu chřípí pálivé aroma protáhlo nos až do dutin.

„Ukaž,“ chytla flašku Hermiona a přičichla si. Svraštila čelo, přičichla znovu a mírně olízla uzávěr. „Nějaká pálenka,“ usoudila a nechala na jazyku rozpustit kapičku, která z toho vytekla. „A ještě k tomu dost nekvalitní. Fuj to je blivajz!“ odplivla si a rychle si přiklekla k Harrymu.

„Jé, ahoj, my už sme se viděli, že jo?“ rozzářil se jako sluníčko a chtěl jí znovu obejmout.

„Harry, Harry, pusť mě!“ chytla mu obě ruce, aby je měl v klidu a vynutila si jeho pohled. „Kolik jsi toho vypil? Rozumíš mi? Kolik toho bylo v tý láhvi? Kolik…?“

„Jen trošišku. Já toho měl jen trošišku,“ ukázal palec a ukazováček kousíček od sebe a naklonil se blíž k ní. Hermiona na něho vrhla zamračený pohled. „No, tak trochu větší trošišku,“ zažvatlal a ukázal jak nejvíc mu prsty dovolily. „Ale von mi upíjel!“ postěžoval si.

„Kdo?“ nechápala dívka.

„Támhle ten,“ ukázal Harry nenápadně na křeslo tak, aby ho nemohlo vidět, jak žaluje, „upíjel mi. Ale neptej se ho. Stejně ti nic nežekne. Vůůůbec se se mnou nechtěl bavit. A… to sem mu já řekl všechno. A on se se mnou nechtěl vůbec bavit,“ s posledním slovem začal natahovat, „ale vypil mi půlku lahvičky. Byl na mě zlej… bůůů…“ opřel se Hermioně o rameno a začal předstírat vzlyky.

„Neboj, to bude dobrý!“ pohladila ho po vlasech a zvedla oči k druhému kamarádovi. Ron, který je pozoroval opodál, si přejel rukou po tváři a podíval se z okna, aby si zakryl obličej.

„Netlem se,“ upozornila ho Hermiona klidně, ale bylo znát, že ona by se smát začala, kdyby na rameni neměla jeho hlavu.

„Já se přece netlemím,“ řekl Ron a koutky mu cukaly.

„To vidím,“ ušklíbla se dívka.

„Co budeme dělat?“ zeptal se zrzek a strčil ruce do kapes.

„To nevím. Ale mám strach, že jestli to vypil všechno, aby nedostal otravu alkoholem. Nezdá se, že by byl zvyklej pít takový množství a ještě ke všemu pálenky.“

„Jak víš, že to je pálenka?“

„Táta má jednoho známýho. A ten má neustále v krvi alespoň dvě promile alkoholu a vždycky se rád postará o to, aby ostatní na tom byli podobně, bez ohledu na věk, místo nebo příležitost. Kvůli němu jsem první kocovinu měla v pěti letech.“

Ron se zašklebil. Představa pětileté kučeravé Hermiony v podobné situaci, jako byl teď Harry, mu připadala bizardní.

„Mami, on mě kousnul!“ ozval se náhle od stěny strašný křik a Harry, který se během jejich rozhovoru odkutálel od Hermionina ramene, byl schoulený do klubíčka a křičel na všechny strany.

„Co mu je?“ zvedl obočí Ron.

„Koušnul mě. Ten koberec mě koušnul!“ křikl k dívce a ukázal jí ruku úplně od krve.

„U Merlina!“ vyletěla Hermiona a v mžiku byla u něho. „Co se ti stalo?“

„Já ho chtěl pohladit a on mě koušnul, mami!“ postěžoval si Harry jako dítě ve školce, že mu někdo sebral medvídka. Hermiona se podívala na místo, kde před chviličkou byl a zjistila, že je poseté střepy, které zde nechala rozbitá sklenička.

„No jo, koberec je ošklivej. Ale ty teď musíš mamince ukázat, jak tě kousnul, ano?“ zeptala se ho medovým hláskem a Harry jí konečně ukázal zkrvavenou ruku. Měl na ní pár nepěkných škrábanců a na několika místech měl ještě zaseknutý střípek skla.

Hermiona svraštila čelo a zkoumala jak hluboké jsou rány. „Musí na ošetřovnu!“ rozhodla.

„Cože?“ vypálil Ron a ztuhl. „Hermiono, neblázni. V tomhle stavu ho tam nemůžeme vzít!“

„Má pořezanou ruku, Rone. Chci, aby se na to Pomfreyová podívala,“ řekla pevně a obvázala mu ruku kusem látky.

„Zabije nás a jeho taky. Nezapomeň, že jí zdrhnul z ošetřovny, už teď je napružená a co teprve potom až ho uvidí, jak je zpumprdlikovanej. Jestli se o tom dozví ředitel, tak ho vyrazí!“

„Tak se o tom nesmí dozvědět. Pojď mi ho pomoci vzít.“ Ron, i když zdráhavě, pomohl Hermioně postavit Harryho na nohy, přehodili přes sebe neviditelný plášť (který vzal Ron z ošetřovny, když ho tam Harry nechal) a pomalu se vydali směr ošetřovna.

Jenže jít pod pláštěm, který jim byl jen tak tak a ke všemu, když tam měli Harryho neschopného normální chůze, byl opravdu tvrdý oříšek. Zvláště, když v půlce cesty zaslechly před sebou spěšné kroky. Vykoukli zpoza rohu a Hermiona uviděla profesorku McGanagallovou, jak rázně kráčí jejich směrem.

„Rovvííííjej se poupáááátku,“ ozvaly se Hermioně náhle za zády podivné zvuky, které nejspíš měly být zpěv. Další slova byla zastavena Ronovou dlaní, ale tak jako tak nebyli jediní, kdo to zaslechl.

„Umlč ho!“ šeptla dívka ještě k Ronovi a vyklouzla zpod pláště.

„Hermi, kam…? Silencio!“ umlčel Ron kamaráda a v tu chvíli se zpoza rohu vynořila jejich přísná profesorka. Ron se i s Harrym radši stáhl víc je stěně.

„Slečno Grangerová, co tu děláte?“ propálila profesorka svoji žačku přísným pohledem. „Už je po večerce.“

„No… já… totiž…,“ soukala ze sebe a vrhala očkem někam, kde myslela, že stojí její dva kamarádi.

„Už jste zjistili, kam zmizel pan Potter?“ zeptala se McGonagallová.

„No…no…my… totiž. Právě jsem ho byla hledat. Omlouvám se, paní profesorko, byla jsem tak zabraná do hledání, že jsem si vůbec neuvědomila, že už je tak pozdě. Víte, já a Ron se ho pokoušíme hledat celý den a… a…“

„Co je to s vámi?“ zvedla učitelka obočí, když se dívka už po třetí podivně podlomila kolena.

Když totiž Harry nemohl křičet, tak bral za velmi zábavné stát těsně za Hermionou a vlastním kolenem jí ze zadu tlačit na to její, takže ho vždy musela pokrčit a zaklonit se do zadu, aby udržela rovnováhu. Ron se mu v tom marně snažil zabránit a tak se oba začali pod pláštěm prát.

„Nic. Nic. Jen nám něco s kolenem,“ snažila se to zahrát do autu Hermiona. „A co…“

„Radím vám, abyste si s tím došla na ošetřovnu a…“

„Do prdele, nechte toho!“ obořila se Hermiona šeptem přes rameno na zbylé dva.

„Co prosím?!“ zhrozila se profesorka.

„Nic, nic. Já nic neříkala,“ nasadila svůj nejnevinnější úsměv. Bylo však znát, že jí McGonagallová moc nevěří. Svraštila obočí a s podezíravým pohledem obešla dívku, aby se přesvědčila, že za ní nestojí nikdo pod neviditelným pláštěm, jak se domnívala. V tu chvíli by se v Hermioně krve nedořezali.

A to ani neviděla Rona, jak vší silou táhne Harryho ke zdi, protože ten se natahoval k profesorce a snaží se chytit její ruku, kterou natahovala zkoumavě před sebe.

Jejich ředitelka zavrtěla hlavou a otočila se zpět na Hermionu. „Udělám výjimku a nedám vám trest. Dojděte si na ošetřovnu a potom rovnou na kolej. A až najdete pana Pottera, ať se hlásí u mě v kabinetu… A vy ho doprovoďte,“ dodala s chladným hlasem až dívce vyschlo v krku.

„Jistě,“ hlesla. „Dobrou noc.“

Profesorka se otočila a odkráčela pryč. Jakmile byla z doslechu, strhla Hermiona plášť z obou chlapců a propálila je pohledem. „Doprdele, co…“

Ticho!“ klidnil jí zrzek, když na ně začala řvát.

„…co jste sakra vyváděli?“ obořila se na svého přítele, tentokrát už šeptem. „Málem na vás přišla.“

„To neříkej mně, ale tomuhle,“ ukázal na Harryho, který se právě zabavoval tím, že strkal ruku pod neviditelný plášť a zase ven a pozoroval jak jeho ruka mizí a znovu se objevuje.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Máš pravdu. Bereme ho zpátky do Komnaty, jdeme!“ Vzali každý kamaráda z jedné strany a vydali se zpět do Komnaty nejvyšší potřeby. Naštěstí bez obtíží.

Jakmile se dostali zpět, zrušil Ron umlčovací kouzlo a Harry se konečně mohl pustit do další salvy žvatlání. Ron i Hermiona si řádně oddechli.

„Rone?“ otočila se dívka na svého přítele, když si důkladně prohlédla nové vybavení místnosti, „jen dvě postele?“ zvedla obočí. Ron jen nevinně pokrčil rameny. „Fajn, dneska spíš na zemi.“

„Ale Hermi…“

„A neházej na mě ty svoje psí oči. Nejsem na ně zvědavá. V tuhle chvíli by mě nejvíc zajímalo, jak se Harry dostal k tý flašce!“

„Dobby se moc omlouvá,“ ozvalo se z rohu místnosti.

Oba dva se tam podívali a spatřili drobnou postavičku s netopýříma ušima a vypouklýma očima. „Dobby,“ vydechla Hermiona. „Co tady děláš?“

„Dobby se moc omlouvá, paní. Dobby nechtěl, ale pan moc a moc prosil a Dobby nedokázal odmítnout.“

„O čem to mluvíš?“

„Tady máš odpověď na to, jak se dostal k tý flašce,“ odpověděl za skřítka Ron. „Vzpomínáš? Tahle místnost ti dá všechno, co chceš.“

„Dobby se omlouvá. Dobby si kvůli tomu i spálil prsty o vařící kotlík,“ stvoření jim ukázalo drobné prstíčky spálené do krve a Hermioně, která chtěla skřítka v první chvíli seřvat (i přes SPOŽUS), ho náhle bylo líto. „Nezlobte se na Dobbyho. Dobby udělá cokoli, aby pomohl z toho pána dostat.“

„Dobře, Dobby, buď tak laskavý a dones mi horkou vodu, lektvar na rány, nějaké obvazy, něco k večeři a šťávu z citrónů, pokud možno čistou, ano?“

Skřítek kývl a v tu ránu byl pryč.

„Tu večeři chápu, ale ten citron ne,“ zavrtěl Ron hlavou a nevšímal si Harryho smutných pohledů, když už nemohl tahat skřítka za jeho obrovské ponožky.

„Vitamín C dokáže alespoň částečně vysrážet alkohol v krvi, to nevíš?“

Plán to byl dobrý. Při ošetřování rány se Harry ani moc nevzpouzel, což se nedá říct o tom, když se do něho pokoušeli dostat citrónovou šťávu. Harry byl strašně paličatý, ať už se jednalo o vzpouzení nebo jen ležení se staženými rty, aby do něho tekutinu nemohli dostat. Nakonec Ron dostal nápad a použil metodu, <k>když nechceš, nedostaneš a v tu ránu se Harry po skleničce sápal jako po pokladu. Když to vypil, pustil se Harry do jídla a ostatní dva měli na chvilku klid.

„Merline…,“ vydechla Hermiona.

„Stačí Rone,“ odvětil zrzek a schytal od přítelkyně dloubnutí do zad. „Au!“

„Ale tohle si zvládnul bezvadně,“ uznala Hermiona po chvíli ticha.

„Viď, to by si zasloužilo odměnu,“ zamrkal na ní šibalsky a natáhl se k ní pro polibek.

„A copak byste chtěl?“ zeptala se dívka a naklonila se trošku blíž.

„O něčem bych věděl.“

„A copak by to mělo být?“

„Vždyť ty víš co.“

„Myslím, že teď na to není ta správná chvíle, protože…“

„Proč?“ nechápal Ron její náhlé odtáhnutí.

„…Harry!“ Dívka se rychlostí blesku vyřítila směrem k oknu, kde se druhý chlapec vyklonil ven a v další chvíli začal na celé nádvoří prozpěvovat Ruskou národní hymnu.

Rychle ho vtáhli dovnitř a okno opět zavřely. „Rone, připomeň mi zítra, že jsem chtěla Harryho zabít.“ Hodili ho na postel, kde ho museli chvíli držet, aby sebou přestal zmítat a k jejich překvapení, skoro okamžitě usnul. „Spí?“

„Jako špalek,“ potvrdila Hermiona a konečně se mohla v klidu protáhnout. „Co budeme dělat?“

„Hádej,“ šeptl jí Ron do ucha a ze zadu ji objal.

„Pane Weasley, tohle slušní chlapci nedělají,“ usmála se dívka.

Zrzek jí však jen vzal do náruče a přenesl na prázdnou postel. „Kdo taky říkal, že já patřím mezi ty slušné…?“



„Áááá…. Moje hlava!“ První věc, kterou si Harry ráno po probuzení uvědomoval, byla nepředstavitelná bolest hlavy. Měl pocit, že i to, mít otevřené oči, mu způsobuje úplná muka.

„A hleďme, náš malej lihovar se nám probudil,“ zašvitořil mu Ron vedle ucha. Harry se s námahou posadil a snažil se uvědomit, od čeho mu tak třeští kebule. Pamatoval si ten včerejšek. Rohvoror s Jean… kuchyni… Dobbyho… Komnatu nejvyšší potřeby… jedna sklenička… druhá… třetí… flaška… flaška… flaška… a pak jen tma a tma.

„Kurva, co se stalo? Kde to jsem? Kolik je?“ pokoušel se zaostřit na Rona.

„Jsi v Komnatě nejvyšší potřeby a je přesně osm hodin a dvě minuty. A pokud tě zajímá, proč tě tak bolí hlava, tak tě upozorňuji, že máš normální opici… což se v tvém případě není čemu divit,“ ušklíbl se zrzek.

„Tohle není opice, to už je gorila,“ zasténal Harry a promnul si spánky, „cos myslel tím, že se není čemu divit? To sem byl tak na mol? Sakra, co to mám s rukou?“ Jeho zamlžený pohled ulpěl na obvázané ruce.

„Pokousal tě koberec,“ odvětila vedle něho Hermiona.

Harry ji věnoval naprosto nechápavý pohled a chvíli vážně uvažoval nad jejím zdravotním stavem.

„Tos tvrdil ty,“ ušklíbla se.

„Cože?“ vydechl a trochu se zarazil. „Vyváděl sem hodně?“

„Vůbec ne,“ odvětili oba dva kamarádi svorně a Harrymu vyschlo v krku.

„Co jsem plácal?“

„No, kromě toho, že si zpíval ruskou hymnu, Hermioně si říkal mami a stěžoval sis, že si s tebou křeslo nechtělo povídat, to docela ušlo. A zbytek ti řekneme až po dvaadvacáté hodině,“ dodal Ron s úšklebkem a Harryho úlevný výraz opět zmizel. „Dělám si srandu,“ zachechtal se zrzek nad jeho vyjeveným pohledem, „jen ses pokoušel sbalit tady Hermionu a měl jsi zálusk i na McGonagallovou.“

„Co…cože? Ona…ona…ona mě viděla i McGonagallová?“ vykoktal s očima na vrch hlavy.

„Naštěstí neviděla. Byl jsi pod pláštěm, ale moc nechybělo.“

Oba kamarádi se dali do líčení toho všeho, co předchozí večer prováděl a docela se u toho bavili. Jen Harry byl rudý od hlavy k patě a stále a stále se přátelům omlouval za své strašné chování.



„Už se to nebude opakovat, paní profesorko,“ ujišťoval Harry svoji ředitelku, když ho už několik minut dusila u sebe v kabinetu. Harry jí sice odmítl říci, proč odešel z ošetřovny a kde se zdržoval, ale měl pocit, že ona to stejně ví.

„S tím počítám, pane Pottere,“ odvětila chladně, „s tím počítám. Jelikož vaše víkendové aktivity nejsou moje záležitost a to, že jste odešel z ošetřovny, je věc vrchní ošetřovatelky, nemám vám k tomu již nic, co říct. Jen vás upozorňuji, že alkohol je na škole zakázaný! A pokud vás někdy nachytám, tak vás upozorňuji, že já nebudu tak laskavá jako pan ředitel. Můžete jít.“

Harry vylezl z kabinetu a opřel se o zeď, aby si mohl vydechnout. Tak tohle bylo o fous. V další chvíli ale ztuhl, protože právě zvonilo a oni měli zrovna lektvary. „Kurva!“

Jaké překvapení ho čekalo, když vpadl do učebny a Snape tam ještě nebyl. Teprve v tu chvíli mu došlo, že tam vlastně ani být nemůže, vždyť leží na ošetřovně. Ale proč jim tím pádem neodpadla hodina?

„Už jsme si říkali, jak dlouho tě tam McGonagallová ještě bude držet. Máš štěstí, dneska má skluz,“ uvítal ho Ron, když si sedal vedle nich.

„Ten ani nepřijde. Leží na ošetřovně.“

„Cože?“ vypálili oba dva.

„Jo,“ kývl. Bylo mu však jasné, že se ho budou vyptávat, ale on nesměl nic říct. „To byl vlastně ten důvod, proč jsem utekl. On totiž…“

V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vešla Jean. Dveře za ní práskly až se futra otřásly a třídou se rozlehlo vzrušené šeptání. Harry jí propálil vražedným pohledem, ale ona si ho ani nevšimla.

„Sedněte!“ rozkázala chladně a všichni okamžitě uposlechly. „Dneska máte dělat Rozpínací lektvar. Jaké jsou jeho účinky i postup byste měli vědět, pokud někdo neví, nalistuje si stranu tři sta třicet tři. Dejte se do práce, na konci hodiny chci mít vzorky na stole,“ bez jediného dalšího slova se posadila za stůl a nechala všechny pracovat. Někteří studenti si vyměnili nechápavé pohledy, ale udělali to, co se po nich požadovalo.

„Hermiono, co mám dělat, když mi to zezelenalo?“ šťouchl do společnice v půlce hodiny Ron a sledoval přitom profesorku, která si jich ale nevšímala.

„Sakra, Rone, to máš vědět. Vždyť to je přeci tak jednoduchý. Dobrá, dobrá… musíš tam nejdřív přidat pět kapek dračí žluče, potom to minutu povařit, zamíchat třikrát doprava, sundat z ohně a potom… proč ti to tu říkám, když mě vůbec neposloucháš…,“ začala se rozčilovat Hermiona, když si všimla, že Ron zírá před sebe a věnuje jí pramálo pozornosti, pouze do ní trochu šťouchal jakoby se snažil upoutat její pozornost. „Co je?“

„Dívej,“ šeptl a ukázal směrem na Jean.

Už se nedivili, že Rona tak zaujala. Byl bledá jako smrt, hlavu měla sklopenou, ruku zasunutou ve vlasech a tak křečovitě sevřenou, že to vypadalo, že si chce vyrvat vlasy. Tou druhou svírala třídnici na stole a klouby úplně zbělené a celá paže se jí nepříčetně třásla. Tvář, i když nebyla vidět celá, dávala znát výraz, jakoby na ni právě někdo použil kletbu Cruciatus. Harrymu trochu zatrnulo, tohle nebylo normální, zatímco Hermiona rovnou vylítla ke katedře. „Paní profesorko, není vám nic?“ zeptala se vyděšeně.

Oslovená zvedla bledou tvář a snažila se vyloudit slabý usměv, její ruce však i nadále zůstávaly v podivné křeči. „Ne, vůbec ne,“ zalkla se a ruka jí sklouzla k břichu, jakoby jí opět projela prudká bolest, „jen bych potřebovala trochu na vzduch,“ dostala ze sebe a za pomoci Hermiony opustila třídu.

„To by byla prča, kdyby nám tu začala rodit,“ nadhodil Ron, ale Harry ho neposlouchal. Hlava mu náhle začala podivně třeštit, až mu z ruky vypadl nůž, a on se musel opřít o stolek, aby se mu nepodlomily nohy. Nejprve si myslel, že to má z toho přebytku alkoholu, ale bolest se náhle začala stupňovat až jakoby mu před očima cosi vybouchlo…

Dlouhá chodba… dva muži… jeden měl hůlku a metal na toho druhého kletby… ten mu jí vyrazil z ruky a strhl svého protivníka k zemi… ruce kolem krku… otvíral ústa v nějakých slovehc, ale nebylo nic slyšet… muž na zemi se snaží sundat soupeřovy ruce… hrábne mu do obličeje… cosi slabě zařinčí… stisk nepovoluje a tak vytahuje dýku… muž, který škrtil couvá se zkrvavenou tváří… soupeř na něj opět útočí… tělo spadlé na zemi… rudá rána… krev…

„…Harry!“ Chlapec se vytrhl z podivného transu a lapal po dechu. Obrazy zmizely stejně rychle jako se objevily. „Co je Harry?“ Ron ho pozoroval vyděšeným pohledem. „Najednou jsi úplně ztuhnul. Co se stalo?“

„Nic,“ vydechl Harry a snažil se vybavit, co tam viděl. Nebo spíše, koho tam viděl. Tvář toho mrtvého… vždyť ho znal… vždyť to byl… ne, to byl nesmysl. Nemohlo to být! „Nic se neděje.“

Poslední hodinu toho dne zvládly bez větších potíží, ale při večeři se k nim přiřítila Ginny jako blesk. „Už jste to slyšeli?“ vypálila sotva si sedla. „Jean zkolabovala na hodině,“ vyhrkla, „teď mi to říkal Ernie ze čtvrťáku. Prej ne jako zkolabovala, ale prej nedávala pozor a schytala nějakou kletbu. Museli běžet pro Pomfreyovou, že vůbec nevěděli, co s ní dělat. Prej jen klečela na kolenou, držela se za břicho a odmítala se hnout.“

„A jak dopadla?“

„Prej je v pohodě. Ale i tak…,“ zavrtěla dívka hlavou a pustila se do zeleninového salátu.

„Ona je vážně blázen, vždyť tohle už není normální,“ bouchla Hermiona vidličkou o talíř. „Copak si neuvědomuje, co to tomu dítěti může udělat?“ rozčilovala se. „To je jako dneska na lektvarech. Když jsem jí vyvedla na chodbu, tak jsem jí řekla ať si sedne, ale ona najednou prostě ztuhla, zbělala a byla tak mimo, že mi skoro rozmačkala ruku. Jakoby byla v nějakým transu nebo tak ně… Harry, kam letíš?“

Nevnímal ji. Právě ho něco napadlo. Ten trans nebyl normální a už vůbec nebylo normální, že ho měl v podstatě ve stejnou chvíli jako Jean. Ať už bylo mezi nimi jakákoliv spojitost, tak to chtěl vědět. A taky si nemohl pomoci, ale tak malinko chtěl vědět, jestli je v pořádku. Ta moje dobrota mě jednou zabije.

Zaklepal na dveře jejího kabinetu a trochu pootevřel. „Můžu?“

„Co chceš?“

„No…já… totiž… Ty někam jedeš?“ vypadlo z něho nakonec. Všechny skříně byly otevřené a prázdné a na stole byl ležel obrovský kufr, do kterého právě skládala věci.

„Jo,“ odvětila.

„A kam?“

„Odcházím ze školy, stačí?“ odsekla.

„Hele, nevztekej se, jo? Ten kdo by si tady měl stěžovat jsem spíš já!“ obořil se na ní. Neřekla na to ani popel, jen srovnala do kufru několik dalších knih. „Proč odcházíš?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Určitě jsi slyšel to, co se stalo dneska na hodině. Remus měl pravdu… je toho na mě moc. Už tu nemám co dělat.“ S posledním slovem zavřela kufr, opřela se o něj a s povzdechem sklopila hlavu. „Bude to tak lepší,“ řekla si pro sebe.

„Kam půjdeš?“ zeptal se Harry a snažil se, aby to nevyznělo moc zvědavě.

Odfrkla si. „Nevím, nejspíš domů. Pochybuju, že mi Řád svěří ještě nějakou práci… teď tam stejně moc užitečná nebudu. Do akce mě stejně nepustí…“

„A co Voldemort?“ zeptal se, a když neodpovídala pokračoval, „nechceš se před ním ukázat, protože kvůli tobě málem zabil někoho ze svých nejvěrnějších?“ nadhodil.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odvětila a bez jediného pohledu na něj pokračovala v balení dalších věcí.

„Proč by Snape jinak ležel na ošetřovně?“

Svěsila hlavu. „Dobrá máš pravdu. Kdybych se před ním teď ukázala, tak by na mě mohl zkoušet to, co na Severuse. Nejsem padlá na hlavu, nebudu opět riskovat život svýho dítěte, když se Severus nechal skoro zabít, aby ho zachránil. Je ti tohle alespoň malinký důvod k tomu, abys ho přestal považovat za zrůdu bez kousku citu?“ nadhodila a zapnula svou cestovní tašku.

„To ti Voldemort nic neudělá?“ divil se Harry.

Žena se ušklíbla. „To si piš, že udělá. Severus to schytá nejmíň ještě jednou, i když ne tak moc, když se k němu vrátí brzo. A mě to čeká taky až se k němu vrátím! Ale pokud možno až v sobě nebudu nosit toho malýho, chápeš?“ odpověděla mu příkře a odtáhla tašku ke dveřím.

„Kde je Blas?“ uvědomil si náhle Harry a rozhlížel se po vyklizené místnosti.

„Odvezla jsem ho k matce. Začínal tu trochu moc divočet,“ odvětila nezaujatě a prošla celou místnost, jestli někde něco nenechala. Nakonec se zastavila až u Harryho.

„Tak, Harry, měj se,“ natáhla k němu ruku a on jí po chvíli váhání přijal, „když budeš mít štěstí, tak mě zabijou dřív, než se stačíme znovu setkat. Takže přeju hodně štěstí,“ potřásla mu rukou a odešla pryč, její kufry levitující za ní.

Harry zůstal stát a jen přemýšlel na tím, jestli někdy slyšel podivnější rozloučení.